Příběh Soni
foto: Michaela Hrozová
Příběh s dobrým koncem
O svůj příběh se přišla podělit šestadvacetiletá Soňa. Ráda, a s veselým smíchem vzpomíná na čas, který prožila i se svou sestrou v základní škole v Boršově na ulici Školní. Chválí učitele i spolužáky, s některými z nich je stále v kontaktu. Hrála za školu basketbal, dělala atletiku. Potom absolvovala Střední odborné učiliště v Kyjově, obor ošetřovatelství. V té době si společně s kamarádkou našla cestu do Klubu Bárka.
Soňa a její dvě starší sestry vyrůstaly jenom se svou maminkou v nedaleké vesnici, otec brzy zemřel. „Maminka prožila dětství v dětském domově. Byla zanedbané dítě, nikdo s ní nemluvil. Následky si nese celý život. Postará se o domácnost, ale úřední záležitosti vyřídit nedokáže. V klubu mi pomohli pro ni zařídit důchod. Bylo to složité období, protože jsme se dostali do dluhů. Navíc jsem řešila vlastní vážné zdravotní problémy, zemřel nám blízký příbuzný. Finančně jsme na tom byli velmi špatně. Pomáhali mi zde se školními úkoly a později jsme společně procházeli inzeráty a hledali práci. Bylo mi kolem dvaceti a zůstalo to všecko na mně. Někdy toho bylo příliš…“ odmlčí se mladá žena. „Pracovníci charity nás podporovali jídlem z potravinové banky, zajistili zdravotní péči o maminku, kterou potřebovala.“ ...
V současné době už jsou z nejhoršího venku a Soňa si sama našla v blízké obci práci, kde se cítí spokojená. „Mým cílem je teď co nejdéle si práci udržet,“ zdůrazňuje. Se svými dvěma sestrami udržuje dobré vztahy, i když už se odstěhovaly a mají vlastní rodinu. Je pevně rozhodnuta se v případě nutnosti postarat i o svou maminku. „Vždyť jsem se vyučila ošetřovatelství,“ říká rozhodně. Soňa je napůl Romka, po otci, a zmíní, že i kvůli tomu občas zažila příkoří. ...
Text: Marie Budíková
